QUO VADIS ČESKOSLOVENSKÝ VLČÁKU

To, co bychom s vámi, s našimi klienty, kamarády a fanoušky chtěli sdílet, jsou naše úvahy a myšlenky, které čím dál, tím více na nás doléhají. A předem děkujeme všem, kteří to dočtou až do konce…..

Jak jistě víte, vlastníme tři Československé vlčáky a chtěli bychom se s vámi podělit, proč zůstaneme i nadále u tohoto plemene, ačkoliv pořídit si ovčáka nebo „maliňáka“, nebo jakékoliv „normální“ plemeno s tím, co dnes o tréninku víme, se přímo nabízí. Proč tedy toto plemeno? Protože i přes množství handicapů, které toto plemeno má, i přes nestandardně vynaložené úsilí při výchově standardních věcí, i přes odmítavý (dnes pro nás pochopitelný) postoj kynologické veřejnosti k tomuto plemeni, i přes množství problémů, které v soužití s „čévéčkem“ jsou téměř na denním pořádku je pro nás Československý vlčák láskou pro zbytek našeho života, výzva, vášeň……..prostě jsme mu zcela propadli. O to intenzívněji si uvědomujeme, co se s plemenem děje, obzvláště v posledních letech. A pokud chceme, aby plemeno nešlo do kopru, musíme s tím začít něco dělat !!!!

Proč, a za jakým účelem plemeno vznikalo teď ponechme stranou, stejně tak to, zda byl tento kynologický pokus úspěšný a zda naplnil tehdejší očekávání z toho plynoucí. V roce 1982 byl Československý vlčák uznán tehdejším Federálním výborem chovatelských svazů ČSSR jako národní plemeno a 1. 6. 1999 na valném shromáždění Mezinárodní kynologické federace (FCI) v Mexiku byl Československý vlčák definitivně a oficiálně uznán jako plemeno a je veden pod standardem 332 ve skupině 1 plemena ovčácká, pastevecká a honácká, oddíl 1 plemena ovčácká a pastevecká.

Takže co s tím? Anebo lépe řečeno, co s ním? Oficiálně je plemeno zařazené jako pracovní, avšak jeho upotřebitelnost jako pracovní plemeno je diskutabilní (obzvláště v posledním desetiletí), ale ne nemožná – několik „čévéček“ pracovalo jako záchranáři (Yahoo z Molu Es měl nevyšší záchranářské lavinové zkoušky a pracoval pro horskou službu, víme o jednom čévu, které pracuje pro hasiče a umí hledat v požářišti)…. Ale to jsou spíše výjimky potvrzující pravidlo……Pro výkony na poli sportovní kynologie…. no, možná základní zkoušky NZŘ a MZŘ se spolehlivostí 50 na 50 a bodovým ziskem „čévéčka nehrajou na body, ale hlavně, aby prolezla“… (citace nejmenovaného majitele ČSV, bohužel blížící se pravdě. ) I když i zde máme čestné výjimky, a to několik psů, kteří mají zkoušky IGP III s velmi slušným bodovým ziskem. Ale jsme opět spíše u výjimek. A takto můžeme pokračovat napříč kynologickým světem. Bohužel ani v pejskařině nemá toto plemeno velkého uplatnění – reaktivita na psy, obzvláště na vlastní druh, senzitivita, nízká schopnost se adaptovat, obtížnější socializace….. jít s vlčákem do parku nebo na psí hřiště? …možná s diazepamem ano……… takže se opět nabízí otázka, CO DÁL?

Co dál, když při zmínce, že by se do plemene jako jedna z možností, jak „nakopnout“ zdraví a povahové vlastnosti mělo něco přikřížit (např. zdravý NO pracovní linie) vyvolává u lidí, kteří by tomu měli udávat směr i u většiny chovatelů a majitelů něco, co se podobá hysterickému záchvatu? Přitom povaha i zdraví jdou skutečně nikoliv od 10 k 5, jak se říká, ale v tomto případě, a to nepřeháníme, od 10 do – 5. Na bonitacích se stále více projevuje to, že v povahách plemeno obecně slábne a zdá se, že je více kladen v poslední době důraz na exteriér. Takže co s tím, postřílet? Nechat dožít? Nebo je cpát jen na výstavy, což je momentální trend u tohoto plemene? Dostáváme mnoho dotazů jak od kolegů trenérů, tak i od majitelů ČSV, jestli neodejdeme od plemene……. Ano, přiznáváme, že jsme o tom mnohokrát uvažovali, obzvláště, když vidíme pokroky a výkony „normálních“ psů ať už na poli sportovním nebo služebním. A s tím, co dnes umíme a víme o tréninku bychom se s jiným plemenem mohli věnovat vysoké sportovní kynologii. Zatímco „normální“ plemena začínají se svými štěňaty v recepci osmipatrového kynologického hotelu a úspěšně stoupají až do prezidentského apartmá v 8. patře, my začínáme v podzemních garážích téhož hotelu a klopýtavě směřujeme do recepce.

ALE…..

Paradoxně právě Československý vlčák nás přivedl k modernímu tréninku a k panu Jiřímu Ščučkovi a jeho ATA – Animal Training Academy s.r.o, škole pro profesionální trenéry ( óóó, jak hluboce se mýlila jedna nejmenovaná osoba ze světa ČSV, která o panu Ščučkovi prohlásila bez jakýchkoliv znalostí jeho práce, že nerozumí ČSV !!!) Kdybychom měli ovčáky nebo dobrmany (Pavel pochází z kynologické rodiny, kde vlastnili právě NO a dobrmany), je velmi pravděpodobné, že bychom se k modernímu tréninku nikdy nedostali. Že bychom nikdy nehledali odpovědi na množství otázek, které během soužití s vlčáky na nás stále častěji doléhaly. Asi bychom nikdy nevěnovali tolik času a najetých kilometrů i vynaložených prostředků na nespočet nejrůznějších seminářů, odborných konzultací a workshopů (i v zahraničí), stovky a stovky hodin praxe, které jsme absolvovali v touze po vzdělávání v oblasti etologie, epigenetiky, kynologie, tréninku zvířat atd. které, jak jsme přesvědčeni, by měly být nezbytným základem pro kohokoliv, kdo se chce věnovat kynologii. Takže našim vlčákům mnoho dlužíme. Jednou tady to plemeno je, je to naše národní plemeno a mnohému nás toto plemeno naučilo. Do jisté míry je fascinující sledovat naše vlastní vlčáky, jak se mění, jak jim svítí oči, jak pracují, jak je baví být na světě……

A tak z výše uvedených možností, co s plemenem, jsme si zvolili s velkou pravděpodobností podobající se jistotě cestu velmi obtížnou, a to osvětu v oblasti výchovy a rozvoje Československého vlčáka a zvolili jsme si práci s tímto plemenem. Mimochodem, jestli je kynologie obor, kde panuje obrovské množství mýtů a nepravd, pak je to, bohužel, pouze slabý odvar toho, co panuje za nesmysly mezi námi, „čévéčkáři“!!!… Pokud jsme tedy nezvolili alternativu je zastřelit (vlčáky…), pak vidíme jedinou možnost jak dál s plemenem, a to, cíleně pracovat na jejich dalším rozvoji na základě všech dostupných poznatků (mimochodem na skvělém jednodenním semináři světově uznávaného a respektovaného německého epigenetika Dr. Petera Sporka zaměřeným na genetiku a epigenetiku, který se uskutečnil v loňském roce, nebyl jediný chovatel ČSV !!!)

Zvolili jsme možnost se plně a na 100% věnovat všem, kdo hledají odpovědi na otázky stejně, jako jsme je hledali my, kdo chce něco změnit v soužití se svým psem a komu není lhostejné, kam naše plemeno směřuje. Uvědomujeme si, že je to běh na hodně dlouhou trať, cíl je v nedohlednu, ale i kdyby to bylo jen o tom, že naše práce přispěje k tomu, že Československý vlčák prožije po boku člověka a ve světě lidí smysluplnější a spokojenější život, naše „mise“ bude splněná.

Paradoxně, díky panu Ščučkovi, díky studiu Animal Training Academy s.r.o., díky nespočet workshopů a seminářů u známých a respektovaných kynologů, které jsme absolvovali, díky probděným nocím nad odbornou literaturou jsme poznali naše plemeno . Světlana Jahodová, Pavel Musílek, Guy de Maupassant z Molu Es, Kulička z Molu Es a Clooney Navarrewolf .