Československý vlčák, je opravdu tak jiný? Dá se vycvičit? A pokud ano, kde má své limity? Anebo se opravdu vycvičit nedá?

Zkusme se tentokrát na tyto otázky podívat trochu z jiného úhlu pohledu. Věděli jste, že proces ochočování psa neboli domestikace (latinsky domus – domov) je proces trvající 14 000 let?? Je otázkou, zda tehdy divoké zvíře přišlo na to, že spolupráce s člověkem se mu vyplatí, nebo naopak, tehdejší člověk zjistil, že se mu divoké zvíře k zjednodušení některých úkonů hodí. Kdy se vlk, předchůdce psa, přidal k lidem, to není dosud zcela zřejmé, každopádně ve starých vyobrazeních datujících vznik 1 500 let před n. l. jsou vidět již psi, kteří jsou používáni k lovu a k boji. Postupem doby lidé začali psy využívat i jako pastevecké a ovčácké psy a později je začali využívat i jako společenské.

A jaké jsou z hlediska dnešní doby důsledky domestikace psů?

Především je to snížení strachu z lidí.

Člověk od nepaměti byl a je největším predátorem v živočišné říši. Přirozený strach z člověka je nejvýraznějším rysem divokých zvířat.

Snížila se i agresivita.

Tolerance k fyzické manipulaci a lepší adaptabilita.

Vezměme si, co dnešní průměrný pes žijící ve společností lidí musí dnes a denně zažít, kolik změn, informací, podnětů….Pokud byste vzali divoké zvíře a bez minimální přípravy dali stejného prostředí, v jakém žijí naši psi, tedy do lidského prostředí, tak ve většině případů ze stresu umře, pokud nás dříve nesežere.

Větší sociální schopnosti, jsou empatičtější,

Lepší kognitivní funkce (lepší paměť, schopnost koncentrace, rychlost myšlení, pochopení informací….)

Vyšší ukládání tuků a větší frekvence reprodukce

A teď se nad tím vším zamysleme a podívejme se na těch 14 000 let …….a dejme si otázku. Co se vlastně přihodilo, když se v 50. letech minulého století do psa pustila krev vlka? Zvířete, které má geneticky zakódovaný extrémní strach z člověka, zvířete, které bylo v minulosti bez milosti loveno a zabíjeno. Zvíře, které je velmi inteligentní a umí si velmi dobře vyhodnotit nebezpečí a jeho obezřetnost je zcela na místě. Odpověď je zřejmá…… trochu jsme to v procesu, zvaném domestikace vrátili zpět, nemyslíte?

Ano, máte částečně pravdu, pokud namítnete, že již dávno v tomto psovi není vlčí krev. Ale co je 64 let šlechtění a výchovy psa proti 14 000 let? Pokud se znovu podíváme na důsledky domestikace, můžeme nalézt mnoho odpovědí, která nám, majitelům ČSV, vrtají hlavou:

Proč náš pes není schopný na cvičáku jít u nohy se stálým fokusem na psovoda bez pamlsku a ještě navíc s radostí?
Protože ten vlk usídlený v mentalitě našich psů musí mít stále své prostředí pod kontrolou. Co kdyby se objevilo nebezpečí. Náš vlčák je prostě obezřetnější.

Proč se náš pes nedovede dlouho koncentrovat a po chvílí začíná „krajinařit“, čuchat si a dělat jiné úkony, než je od něj požadováno?
Energii, kterou musí dát do toho, aby si kontroloval prostředí ho vyčerpá natolik, že již není schopný se plně koncentrovat na to, co po něm chceme.

Proč náš pes tolik řeší jakékoliv nové prostředí?
Jejich stále patrná mentalita vlka má sníženou adaptabilitu a trvá jim déle se adaptovat na nové podněty. Vše, co je nové, je pro ně ve skutečnosti ohrožení, ztráta jistoty.

Proč náš pes reaguje na jiné psy tak, že je hodlá při sebemenší příležitosti zabít?
Jakákoliv agresivita je pouze strach. Strach z neznámého, strach z konkurence, nižší sociální schopnosti. Náš pes reaguje tak, jak by reagovalo divoké zvíře na nový podnět, na konkurenci, na možné ohrožení.

A mohli bychom pokračovat dále….

Náš Československý vlčák je nádherné plemeno a všichni jsme na něj náležitě hrdí. Je majestátní, inteligentní a všichni jej bezmezně milujeme. Ale. Je vědecky dokázáno, že v průměru má „normální“ pes 50 – 80% vlčího chování buďto shodného, nebo jen lehce modifikovaného. Rozdíl je pouze v 5 genech!!! A to mluvíme o psech, kteří prošli tisícilety soužití s člověkem. Přesto ten vlk tam prostě je. A teď si vezměte našeho vlčáka……. Odpověď asi už tušíte.

Takže co s tím?
Samozřejmě, že se cvičit dá, lze s ním dokonce dosahovat i velmi slušných výsledků na poli sportovní kynologie, lze s ním v podstatě pohodově žít…. Lze s ním vše, co s každým psem. Jenže…. pes je tisíciletým soužitím s člověkem otupělejší, dokážou vypnout, jsou odolnější, psychicky se nesloží při tvrdším drilu, lze je tzv. „dořvat“. U „Čéva“ se tvrdším drilem, zvýšeným hlasem a častou korekcí zvyšuje jeho senzitivita, není tak odolný a velmi často se stává, že v momentě většího tlaku nám „končí“, prostě nespolupracuje. Takže, pokud chceme s našimi vlčáky žít pohodový život, chceme s nimi sportovat, prostě dělat s nimi cokoliv, a přejeme si, aby to s námi dělali s chutí a ne, že to dělat musí, měli bychom především respektovat jejich přirozenost, rozumět jejich chování, znát jejich genetické predispozice, dobře znát jejich silné i slabé stránky, znát jejich motivace, vědět o jejich potřebách (nikoliv pouze o potřebách fyziologických), nepolidšťovat je. A pokud toto vše známe, pak s respektem ke všem těmto aspektům zvolit především pro ně vhodný způsob výchovy. A pokud naleznete opravdu správný způsob, pak budete překvapení, co vše lze s našimi „vlky převlečenými za psy“ dělat a čeho všeho se s nimi dá dosáhnout.