„Intenzivní socializace je ta nejchytřejší investice do vašeho psa“
– Jean Donaldson
Socializace… Skloňováno snad ve všech pádech. Nabídky socializačních
procházek na internetu a sociálních sítích nemají konce. Psích školek je dnes
pomalu více, než školek pro děti. Ale co to vlastně ta socializace opravdu je? Co si
pod tím představit? Pojďme se v tomto našem blogu trochu více podívat na to, co
skutečně je socializace a jak důležitou roli hraje všeobecný rozvoj štěněte pro jeho
další vývoj a život.
Úvodem je potřeba se zamyslet nad tím, co je vlastně cílem socializace. Je to
především včlenění psa do našeho světa, vytvořit jeho ochotu pro spolupráci
s člověkem, zvýšit odolnost vůči vnějším vlivům a zajistit mu podmínky pro jeho
fyzický a mentální rozvoj, ale také schopnost komunikovat se svým vlastním druhem,
což bývá velmi podceňováno.
Vrozené chování
Často slýcháváme „to má vrozené“ Ale co je to vrozené chování? Jediné skutečně
vrozené chování je:
sací reflex
šťouchání čenichem a olizování
přirozená zvědavost
převracení se na záda
očichávání
lovecký pud – liščí skok
potřeba skupiny (smečkový pud),
potřeba autority (vedení dospělého jedince ve smečce).
Vše ostatní rozvíjíme učením. Vrozené věci jsou přímo závislé na učení – na
všeobecném rozvoji. A to by mělo začít nejpozději od 7. – 8. týdne věku štěněte.
Všeobecný rozvoj
Rozvoj osobnosti psa je potřeba utvářet v nejútlejším věku. Již na cestě od chovatele
do nové smečky začíná rozvoj štěněte. Čím později začnete, tím to může být
v pozdějším věku komplikovanější. Možná se zeptáte „a jak tedy mám pracovat na
tom všeobecném rozvoji?“ Naprosto správná otázka. Je důležité si uvědomit, že
nejdůležitějším prvkem v této fázi rozvoje štěněte je hra, učit se být aktivní a učit se
učit. Všeobecný rozvoj, který jde ruku v ruce se socializací, je v této době důležitější,
než cviky a poslušnost, neboť jakékoliv budování konkrétního chování – cviky – mají
totiž smysl pouze tehdy, pokud si pes situaci uvědomuje a je schopen si hlídat své
chování. Což není prakticky možné u štěněte nebo mladého psa. A to bez ohledu na
plemeno. Neboť mozek prochází (stejně, jako u lidí) vývojem, který končí kolem 2. –
3. roku života psa. Tehdy se dá říci, že je pes mentálně zralý. Děti přece také
vychováváme od mimina až do dospělosti dle jejich mentální zralosti. Malé miminko,
jehož svět je zúžený pouze na láhev s mlékem a matku, neučíme hned číst nebo
mluvit. Protože víme, že jeho mozek není dostatečně vyvinutý. Vše, co učíme naše
děti, učíme postupně a v závislosti na jejich dospívání a mentálním rozvoji.
Způsobem, který je jejich rozvíjející mozek schopen vstřebat. Tak jak je možné, že
tento naprosto logický a přirozený proces vývoje nejsme schopni aplikovat na psy? A
požadujeme po nich výkony hodné dospělého jedince? Ale zpátky k našim štěňatům.
Naším úkolem je tedy rozvíjet štěně a jeho osobnost tak, aby z něho vyrostl
sebevědomý pes, adaptabilní na jakýkoliv vnější podnět, aby uměl řešit konflikty, měl
by umět komunikovat se svým druhem (v přírodě se tuto dovednost učí od svých
starších sourozenců, nebo rodičů) a zároveň ho musíme naučit komunikovat i s námi,
dvounožci. Toto je naším prvořadým úkolem v rozvoji našeho psa. Toto vše je
socializace a všeobecný rozvoj. Je to vytváření sociálních vztahů, získávání
sociálních dovedností, začlenění se do určité sociální skupiny (a pes se musí začlenit
jak do té naší, lidské, tak i do té psí) a musí se naučit sociálním rolím. A toto vše
vyžaduje čas. Spoustu času a zkušeností, které pes získává každým okamžikem
svého života. Jedině takto vychováte sebevědomého, vyrovnaného a učenlivého psa.
Jak se psi učí
Psi vše, co se učí, musí zažít!!
Psi nejsou chytřejší, než my, ale učí se rychleji a celý život, každým okamžikem, učí
se zkušeností. Takto je obdařila příroda. Jakmile zažijí zkušenost, která jim přináší
příjemné pocity, budou ji chtít stále opakovat. A naopak, špatná zkušenost jim
přinese poznání „vyhýbej se tomu“. U malých štěňat je velmi důležité neosekávat
jejich charakter příliš brzy. Je potřeba ho nechat být tak trochu chuligánem. Stejně,
jako u lidí, zkušenost je nepřenosná, a pokud chceme být odolní a mentálně otužilí,
pak nám ten život musí občas dát tzv. na frak. Můžete tisíckrát malému dítěti říkat, že
nemá sahat na ta kamna. Stejně tam sáhne. Zvítězí jeho vrozená a přirozená
zvědavost. A asi nám dáte za pravdu, že tato zkušenost bude pro dítě taková, že už
nikdy si na ta kamna nesáhne. Jak pravdivé je v tomto případě přísloví „Co mě
nezabije, to mě posílí“…Nechte vašeho pejska „sahat na ta kamna“. Nechte ho se
seznamovat se světem díky vrozené zvědavosti, nechte ho se setkávat i
s negativními podněty a učte ho se s nimi vyrovnávat. Nechte svého pejska dělat
chyby, chybami se pes učí. Rozvíjejte jeho schopnost si na věci přijít sám. Námaha
je nezbytná pro mentální rozvoj. Rozvíjíme jeho samostatnost. A odměňujte!!
Odměňujte každý úspěch, každé správné chování, (to je ta dobrá zkušenost)
Nejdříve dáváme pejskovi univerzální vzdělání, připravujeme si nástroje pro pozdější
trénink. Jakmile máme tyto nástroje připravené, můžeme náš trénink více
specializovat i s ohledem na to, co od tréninku očekáváme a teprve potom přichází
vysoká škola v podobě více specifických a obtížnějších úkonů.
Závěrem
Nechte svá štěňata být štěňaty. Netrestejte je za jejich zvědavost. Nesnažte se o
přílišnou vazbu štěněte na sebe. Budete mít sice psa, který se od vás nehne, ale
bude slepý k vnějšímu prostředí a tím i zranitelnější. A my si přeci přejeme mít psa,
který nevidí za každým rohem bubáka, který se nezhroutí při setkání s jiným psem
(člověkem, cyklistou…..), nechceme mít psa, který svůj strach přesměrovává na
agresi, chceme mít sebevědomého a vyrovnaného psa. A především. Nespěchejte
na své štěně. Stejně, jako u nás lidí, netrpělivost se nevyplácí. Vše, i vaše štěně,
potřebuje čas!!!